Je nás jako šafránu – Ostrava, 1. 9. 2012

Při pohledu do seznamu účastníků letošní výroční členské schůze Notosekce v Ostravě 1. září by se dalo konstatovat, že je nás jako šafránu, nebo že pravověrný notofil je ohrožený druh, na pokraji vyhynutí. Všichni jsme si vědomi, že kaktusářská komunita stárne a že přírůstky do seznamu členů jsou minimální. Byla nás jen polovina z obvyklého počtu z let minulých. Možná k tomu přispělo místo setkání – Ostrava.

Ihned na začátku musím poděkovat Lumíru Královi z ostravského spolku za skvělou organizaci setkání, zajištění potřebného zázemí, pamětních listů a upomínkových plaket.

Program setkání byl velmi zajímavý, komentované přednášky jsou uvedeny v pořadí podle reálného průběhu. N. Gerloff se zamýšlel nad kaktusy rostoucími v botanické formaci espinal, kterou navštívil na řadě míst v brazilském státě Rio Grande do Sul a v argentinských provinciích Entre Rios, Corrientes a Santa Fe. Jedná se o pozůstatky původní krajiny, která byla přeměněna na pole nebo porosty eukalyptů. Viděli jsme patrně většinu rodů kaktusů, které tam rostou: Eriocactus, Cleistocactus, Rhipsalis, Hatiora, Monvillea, Opuntia, Frailea, Echinopsis, Gymnocalycium a Notocactus.

V další přednášce nás J. Vích zavedl do země pro notokaktusy netypické, ale pro wigginsie v současné době aktuální, do Kolumbie. Díky komunikaci s J. Waniem z Německa, který v Kolumbii pobýval delší dobu, získal mnoho fotografií rostlin, o nichž se pochybovalo, že tam mohou růst. Byla prozkoumána oblast u města Dagua, kde se rostliny vyskytují na vyšších místech úbočí údolí v celkové délce cca 200 km, v nadmořské výšce okolo 1900 m nad mořem. Měli jsme možnost vidět řadu rostlinných typů, při kterých jednotlivé známé typy popsaných rostlin přecházely mezi sebou (dalo by se říci, jak je napadlo, bez jakékoli závislosti na místě). Mezi přihlížejícími padl názor, že stejně jako u rodu Stenocactus (Echinofossulocactus), hanlivě zvaného „stejnokaktus“, by se pro rod Wigginsia (Malacocarpus) mělo zavést jméno „stejnocarpus“. Rostliny v Kolumbii nemají snadný život, jsou vystaveny neúprosnému slunci, řada z nich byla sluncem silně poškozena. Otázka, jak to, že stejné rostliny, které rostou na jihu Brazílie a v Uruguayi, se vyskytují o několik tisíc kilometrů na sever v Kolumbii, zůstává stále nezodpovězena. Jediný soukromý závěr, který jsem si dovolil učinit je (na základě viděného) to, že misionáři v tom prsty mít nebudou.

Na závěr odpoledního bloku L. Berka provedl přítomné po frailejích z Bolívie a Mato Groso (Brazílie), včetně novinek. Obrázky F. melitae, matoana, larae, atrobella z vlastní sbírky byly uveřejněny poprvé. Jedná se o raritní, neznámé druhy, které ze sbírek buď vymizely, nebo se tam ještě nedostaly.

V odpolední části N. Gerloff komentoval odnožující wigginsie. Viděli jsme obrázky ze sbírek a na stanovištích – W. langsdorfii v. prolifera, neohorstii v. prestlei, pulvinata a multiceps. Následující přednášející S. Stuchlík svojí přednáškou ukončil dlouhodobý cyklus o jednotlivých podrodech rodu Notocactus. Podrobně se zabýval podrody Eriocactus (8 druhů), Brasilicactus (2 druhy), Notobrasilia (4-5 druhů). Podrobně probral jednotlivé druhy, konfrontoval rostliny z přírody, s tím, co známe ve sbírkách. Jako obvykle se nebál vyjádřit své pochybnosti. Přednášku doplnil i snímky z internetu a od jiných autorů, protože ne všechna místa stihl navštívit. Celý cyklus představuje významný studijní materiál o rodu Notocactus, zpracovaný z pohledu dlouholetého hlubokého zájmu o rod. Poslední přednášku dodal L. Král, který v uplynulých letech několikrát navštívil Brazílii. Oproti předcházejícím přednášejícím nám naservíroval pohled zasvěceného a pro vše zajímavé zapáleného cestovatele. Kaktusy jsme rovněž viděli, ale těžiště přednášky bylo v přehlídce atraktivních míst Brazílie (Sao Paulo, vodopády Iguazu…), v doprovodné nekaktusové vegetaci Brazílie (převážně kvetoucí). Byl to jiný, osvěžující pohled. Večer jsme proseděli v místní restauraci Kartáč. Osobně jsem rád, že na setkání dorazil Norbert Gerloff a náš nejstarší kamarád Bohdan Hiekisch.

Úplně na závěr je třeba říci – na shledanou v příštím roce v České Třebové u Grundů.

Lubomír Berka